Ti sei vendicato di qualcuno? E come è stata la tua vendetta?

Ty první!

Ve třetí třídě měl jeden spolužák v oblibě kopat do mě, případně do židle na které jsem seděl.

Ten stejný spolužák byl taky vždy první, který si nadšeně běžel pro kufřík s potřebami na výtvarku, když učitelka zavelela, ať si rozebereme své kufříky. Vždycky tam musel být první a pokud by hrozilo, že ho někdo předběhne, odstrčil je, atd. Ty výtvarné kufříky jsme měli narovnané do komínku ve vysoké skříni vzadu v učebně.

Moje pomsta:
Když na to byla vhodná chvíle, kufříky narovnané do komínu ve skříni jsem chodil přerovnat, respektive komín kufříků ve skříni naklonit proti dveřím a dveře skříně poté opatrně zavřít. Výsledek – když zmíněný spolužák přišel jako první otevřít skříň, kufříky se na něj vysypaly. Některé kufříky se občas i otevřely a rozsypaly se z nich věci na podlahu. Pak se muselo řešit, čí je kterej štětec, atd., prostě bordel.

Dělal jsem to tak dlouho a spolužákovi se to stávalo tak často, že si učitelka začala myslet, že je spolužák retardovaný. Později odešel na zvláštní. Patrně proto, že byl fakt tupej jak poleno. Ale rád si zlomyslně doufám, že jsem tomu taky marginálně napomohl.

Kdysi jsem randil s jednou holčinou. Okamžitě jsme si sedli a každá schůzka byla super. Po nějakém tom měsíci a kousek navrhla, že budeme spolu chodit. Takhle jsme další měsíc a kousek byli zdánlivě šťastný pár a najednou se úplně z ničeho nic odmlčela.

U nějaké random holky bych to neřešil, ale když už se “přítelkyně” týden neozývá, tak mě opravdu zajímalo, proč. Volal jsem jí tedy, což nakonec zvedla a ve zkratce jsem zjistil, že v průběhu našeho randění i toho, co jsme spolu “chodili” spala v podstatě s každým, koho potkala a ten poslední měl přítelkyni, a když se jim snažila zničit vztah, tak jí bloknul, což jí psychicky zdeptalo.

Absolutně jsem nevěřil tomu, co slyším, ale vztek mě nakonec dostal a rozhodl jsem se, že jí vypálím rybník. Věděl jsem, že neměla nejlepší vztahy s otcem (surprise), tak jsem prohrabal internet skrz naskrz včetně katastru a vyhrabal jsem skrze byt, ve kterém bydlela její rodiče a skrze trochu dalšího hledání jsem našel kontakt na jejího otce.

Po nějakém tom váhání jsem vytočil číslo a předstíral, že jsem kunčaft, a že si jí chci objednat na pátek večer na její adrese a ať zajistí svíčky, že já přinesu víno a srandaprášek. Pán na druhé straně byl opravdu vytočený do běla, tak jsem se jen omluvil, že jsem si spletl číslo, zavěsil a zablokoval si jeho i její číslo.

Co se stalo dál, nevím, ale muselo to být vskutku zábavné

Klasická šikana na základce, která trvala od nějaký třetí třídy až skoro do konce. Klasika českých tříd – zničený osobní věci, počmáraný oblečení, ponižování, zesměšňování a nadávání. Taky samozřejmě přepadovky a bití. Jedno období jsem měl tolik jelit, že jsem nevěděl, co je od nich a co je od otce. Kolikrát mě hnali cestou domů, dvakrát nebo třikrát dokonce vlezli na náš pozemek, aby mě mohli ztlouct. Nezvládl jsem je prostě přetlačit, strčit klíč do zámku a otočit. Nelekali se ani toho, že je otec viděl, když se vracel domů na kole z práce. Byli jsme jako rodina na tom finančně ne zrovna nejlíp, takže každá zničená věc byla doma připsaná na můj vrub, kde jsem ještě dostal extra po hubě od rodičů.

Někdy v osmý, devátý třídě, už byli natolik oráchlí, že si dovolovali i o samotě, když byli bez party. Moc dobře věděli, že se bojím se jim postavit. A jednoho krásnýho dne, o přestávce, jsem si řekl, že toho bylo dost. Takže když to jeden na mě zkusil, povalil jsem ho na zem. Hubou si dal o skříň a jak lehnul, hned jsem na něj skočil a pěstma ho mydlil do ksichtu. Ve třídě okamžitý vzrušení, holky vřeštěly, ať přestanu, jestli nevidím, že ho to bolí. Ty samý holky, který jim fandily, když to samý dělali mě a nebo to jenom dosud přehlížely. Někdo mě z něj stáhl a jemu se podařilo zvednout na kolena. Utrhnul jsem se a skočil na něj znova. Jestli se říká, že někdo vidí rudě, tak tohle byl můj případ. Povalil jsem ho znovu, tentokrát na břicho a znova mu několik namlátil do temene. Už jen ležel, držel se za hlavu a kňoural. Když se potom učitelka ptala, co se stalo, nikdo nic neřekl a on tvrdil, že spadl. Byl na tom tak, že ho odvezli do nemocnice, kde mu rovnali zlomenej nos a šili něco na ksichtu.

Nezůstalo to bez odezvy, samozřejmě. O pár dní později mě zbylá parta v odplatě málem přizabila. Tolik ran jsem naráz ještě od nich nedostal. Pamatuju, jak mě řezali na zastávce poblíž školy. Házeli se mnou po zemi a lidi, co tam čekali na autobus, se jen odvraceli nebo uhejbali. Nikdo neřekl ani posraný ň. Něco se ve mně ale tehdy probudilo a tohle to jen posílilo. Náš barák byl věčný staveniště – byla to defakto ruina zděděná po tátově babičce a dodnes je to nedokončenej projekt. Proto je u rodičů všudypřítomnej stavební materiál a není tak těžký tam najít příhodně uříznutou lešeňovou trubku, co se tak akorát dá schovat do batohu. Po škole jsem naschvál šel oklikou, protože jsem věděl, že tudy chodí můj druhej cíl. Sebevědomě šel domů, sám. Věděl, že jdu za ním a myslel si, že se nic neděje, protože občas jsem tudy chodil, abych se vyhnul jejich partě, když měli chuť mě zase zmlátit. Dohnal jsem ho a když jsem mu pomalu dejchal na krk, sundal jsem batoh, vytáh trubku a batoh hodil na zem. To se už otočil, já se rozmách jemu po hlavě. V tu chvíli mě poháněl jakejsi chladnej vztek, bylo mně úplně jedno, že bych ho tím mohl zabít. Naštěstí tam stačil strčit ruce a na obou jsem mu zlomil pár prstů.

Od tý doby jsem měl pokoj. Nikdo na mě nesáh, nikdo se na mě pomalu ani křivě nepodíval. Byl jsem najednou za všechoschopnýho labilního magora, kterej by v Americe nejspíš byl typickým school shooterem. Jediný, co jsem chtěl bylo, aby mně nechali na pokoji. Ale tohle mě přesvědčilo o tom, že někteří imbecilové prostě nerozumí ničemu jinýmu, než když budu větší hovado, než oni. Anyways, tyhle zkušenosti přispěly k motivaci žít svůj samotářskej život.

3 4 5 už 

3 4 5 už

na strednej som dostaval riadne. tak som to riesil po svojom. na dielnach som debilom schoval srot do tasiek a vlacily to zo sebou kedze tasky neotvaraly. Odomkol som akoze skrinu s naradim a vykradly ju. kazdy jeden bol podmienecne vyluceny. Ukazal som im kde je slabe okno aby vedely ako prist ked zamkly rano skolu. A nahlasil to zastupcovi a tak. v robote dost bezne som zaminoval robotu tak ze ktokolvek okrem mna to chitil nemal sancu nic spravit. Uz som s toho vyrastol a ked mam pocit ze my niekto nieco tak proste ho konfrontujem priamo a je klud

Zatím ji jen plánuju. Vedu seznam lidí co ukřivdili mě nebo mé rodině a až bude opravdu nějaký konflikt tak seznam předám kamarádům z vojenské a státní policie a ty lidi nepustíme přes hranice až budou chtít prchat jak slavně píšou na sockách >:D

Od 8.třídy mě šikanovali kluci ze sportovní třídy o ročník níž. Nikdy nedošlo na nic fyzického, ale pokaždé, když jsem byl sám a hokejisti to zmerčili, tak za mnou chodili a měli blbý posměváčský kecy, vydávali otravný zvuky a smáli se na můj účet.
Paradoxem bylo, že všichni byli o hlavu menší než já. Přesto jsem si to nechal líbit. Neměl jsem strach z nich, ale spíš z rodičů, učitelů a nějakýho potencionálního trestu, kdybych se fyzicky ohradil.

Toleroval jsem to rok až jednoho dne jsem byl kvůli něčemu naštvanej. Nepamatuju si proč, ale vim, že jsem byl zrovna v dost blbým rozpoložení, když jsem o přestávce procházel chodbou, abych se přemístil do jiné učebny.

Uprostřed chodby stál hlouček hokejistů a holek z jiných tříd + pár randomů a já musel projít skrz ten dav. Najednou se ozval ten povědomý smích a řeči na můj vzhled a podobně. Přede mě si stoupl ten nejmenší z nich a vysmíval se mi. Bezdůvodně.

Vztekem se mi zamotala hlava.

Levou rukou jsem ho přitlačil ke zdi a kolenem mu rozkopal žebra, břicho apod. Celkově nic hroznýho, ale muselo to bolet. Mezitím dav kolem nás vytvořil půlkruh. Když se šikanátor svalil na zem, ještě jsem do něj dvakrát kopnul.

Lidi kolem mě začali jásat a gratulovat mi, jako by to byl nějakej fuckin gladiátorskej zápas a já srazil toho největšího zmrda.

Šikanátorovi kamarádi se ani nepohli. Neudělali nic. Pozorovali svého kamaráda jak brečí schoulenej na zemi.

Beze slova jsem odešel. Byl to kurva nádhernej pocit.

Na gymplu jsem měla učitelku, která na mně byla zasedlá jak blázen. Nikdy jsem ji nic neudělala. Naopak mě matika vždycky bavila. První roky to šlo, měla jsem dobré známky, ale pak mě začala dusit a známky šly dolů a s nimi i moje motivace. Pár roků jsem se v tom hrabala až nakonec jsem si řekla do prdele s ní. Je to píča. Věčně se jen ve svých 60 letech vykrucovala před mýma spolužákama, i když by pomalu mohla být jejich babička. A tak jsem se matikou zase začala bavit. Poslední dva roky studia mě zase přepadl entuziasmus. A neuverite, ale stále všechny testy za 3, ačkoliv nebylo moc lepších lidí ve třídě než já. No, nenechala jsem si srát na hlavu. Na všech vysvědčeních za všechny roky mám z matiky za 3. Bez vyjímky. ALE. Maturovala jsem státně, školně a i matiku plus. Státně zandáno. Školně mě u tabule nedokázala před porotou potopit. Mám za 1. A vrcholem byla velmi úspěšná matika plus, díky které jsem teďka na matematice se zaměřením na vzdělávání na Karlovce a už se nemůžu dočkat, až za ní půjdu do školy na naslechy 🫶

Jo, hodně lidem. Někdo tvrdí, že pomsta je blbost, protože ti to ve výsledku nepřinese lepší pocit, ale moje zkušenost je přesný opak. Vždycky, když mi někdo nějak ublížil nebo ukřivdil, a mně se povedlo se mu pomstít, bylo to super, a uzavřelo to pro mě celou tu kapitolu. Naopak když se mi to nepodařilo, nesl jsem si tu křivdu v sobě ještě roky – v některých případech dodnes. Pomsta je super.

Když mi bylo 17, můj bývalý nejlepší kamarád začal všude rozhlašovat, že jsem se svou přítelkyní jenom abych mohl zasunout, protože byl trochu shit-stirring zmrdeček. To nebyla pravda, byl jsem náctiletě zaláskovaný, ale k ní se to samozřejmě doneslo (plus k celému našemu okolí), a skoro jsme se kvůli tomu rozešli (a pak mě nechala dost dlouho čekat, protože tomu do určité míry věřila).

Po dvou letech jsme se stejně rozešli (ne kvůli tomuhle, random teenage důvody), a já jsem byl v tu dobu v kontaktu s mladší sestrou tohohle bývalého kamaráda, vůči které měl typicky bratrský ochranářský instinkt, takže je asi jasné, kam to směřuje. Věci se tak nějak sešly, a musel rok trpět náš FWB “vztah”, k jehož celkem hlasitému provozu jsme pravidelně používali jejich rodinný dům. Náser měl velký, několikrát se mi snažil “drsňácky” vyhrožovat (kdybyste ho viděli, pochopili byste uvozovky), ale nic nepomohlo. Tak se mu to vyplnilo – skutečně jsem s někým byl jen kvůli zásunu.

Před skoro 20 lety, v první kancelářské práci (Alza, firma plná plebejců a negramotných retardů), jsem neustále narážel na jednoho zmrda ze sales týmu, který měl typické charakteristicky “třídního šaška”. Neustálé “vtipy”, pošťuchování, provokace, neschopnost vést normální konverzaci bez toho, aby se tě před ostatními snažil nějak setřít… Párkrát se mnou dost vyjebal, protože já jako mladé ucho jsem si nechal dost líbit, byl jsem těžký neurotik, a nechtěl jsem dělat problémy.

Nejhorší případ byl, když se mě snažil nechat vyhodit kvůli špatně zobrazeným cenám v marketingové kampani (udělaly mu velkou díru do čísel), které byly ovšem jeho vina, protože já jsem je tam zadal přesně tak, jak mi je on řekl. Dělal vyrvál na celý kancl, tahal mě od jednoho šéfa k druhému, a já jsem z toho měl paniku na dva týdny. Bylo to slovo proti slovu, já jako nováček jsem samozřejmě prohrál, a jenom přízeň tehdejšího manažera mě zachránila, protože to byl člověk, který byl zadobře se Zavoralem, Havrylukem a dalšími výsostmi organizace.

Asi po roce jsme zavedli nový systém, kdy prodejci do platformy zadávají akční ceny sami, a marketingový tým to jenom kontroluje, takže zodpovědnost byla ve výsledku na prodejcích. No a protože tenhle blbeček byl skutečně blbeček, stejná situace se stala znovu, a on vepsal do systému naprosto absurdně levnou cenu k jednomu produktu (staral se o PC komponenty, takže tam ty rozdíly můžou být markantní). Stejně jako předtím to byla jeho chyba, ale v tomhle případě to neměl na koho svést. Já jsem viděl náhled kampaně, než šla live, a mohl jsem to v pohodě ohlásit a nechat ho to opravit.

Což jsem samozřejmě neudělal, a kampaň jsem spustil s produktem v prakticky 90% slevě. Týpek si to uvědomil až po celém prvním dni plném objednávek, a napřed si myslel, že jde o bug, než mu došlo, že si to pojebal sám. Tohle bylo ještě v dřevních dobách, kdy nebyla tak dobře pořešená legislativa a interní pravidla, takže za zobrazenou cenu se zboží muselo expedovat. Ztratil na tom nakonec tolik peněz, že měl EOY čísla v mínusu, byl za čůráka na koberečku před A. Zavoralem, nedostal dříve slíbené povýšení na seniorní pozici, a místo toho další dva roky trčel na stejném místě, než odešel do Datartu.

Nikdy jsem neměl nějaký velký “revenge plan”, který bych jako záporák z bondovky dával dohromady a spustil ve vhodnou chvíli. Spíš jde vždycky o situace, kdy se naskytne možnost vyjebat s někým, kdo dřív vyjebal se mnou. V těch se pak prakticky vždycky rozhodnu tu příležitost využít, než abych ji nechal zmizet, protože další se už nemusí objevit.

A je to super – nikdy nenechte hipíky, aby vás přesvědčili o tom, že pomsta je špatná, a nic nespraví. Spraví všechno.