Sto attraversando un periodo più impegnativo adesso, legato a una revisione completa della mia vita. A questo dopo quattro anni di partnership. E buon per me, sembra che non sia uno spacciatore, indebitato fino alle orecchie e un delinquente.
Quindi c’è una spiegazione logica per alcune delle mie condizioni peggiori nella fase depressiva grave stabilizzata (?).
Ad ogni modo, ci sono giorni in cui dentro di me odio davvero la mia decisione di andare in psichiatria una volta. Certo, ho avuto problemi a dormire. Mi hanno aiutato? Beh, no. Perché la resistenza ai farmaci (che è stata scoperta solo dopo 10 anni!, quando ho dovuto letteralmente calpestare il test)
Inoltre, quando aggiungiamo ad esso gli altri fatti che elencherò qui, è una ricetta perfetta per qualche tipo di trattamento, o per continuare a ometterlo completamente e intenzionalmente dalle informazioni fornite su te stesso.
Ogni persona malata di mente ha sperimentato il ridicolo o almeno la svalutazione del proprio atteggiamento. Lo leggo abbastanza spesso anche qui su Reddit. Ad esempio: se hai bisogno di uno psichiatra all’età di 40 anni, non hai nessuno che ti consigli sulla salute mentale"
Tralasciando quanto spiacevoli e banali siano questi attacchi, dobbiamo ammettere che derivano da una sorta di assetto sociale. Il XVIII secolo “non è molto tempo fa”." e sostanzialmente, per gran parte dell’Ottocento, si registravano ancora casi di malati psichiatrici.
Tutto è tollerato al giorno d’oggi. Va bene che sei trans(gender), va bene se sei gay, va bene che sei un tossicodipendente, va bene che sei stato un tossicodipendente (prima o poi ti faremo diventare una celebrità nei podcast), va bene che non ti piacciono i bambini, va bene che non rispetti niente e nessuno.
Ma ciò che il benessere non è, e probabilmente non lo sarà per molto tempo, è il fatto di essere malati di mente"
È come se la società altrimenti polarizzata fosse giunta a un punto morto. In questo unico punto. È frustrante non solo nelle discussioni, ma anche durante le visite dal medico o nella società, sei “meno"quando necessario. Personalmente ho sperimentato cose folli da parte della polizia. Se leggessi i loro appunti quando ho chiesto aiuto, penseresti che non sono lucido e orientato – comunque combatto in uno stato fizl…
Sono malato da 15 anni. Certo, i tentativi di suicidio mi vengono lanciati ogni volta che è necessario. Si presume automaticamente che proverò a impegnarla di nuovo. (Che corrisponde alla valutazione di uno psicologo clinico, quando nella depressione grave ricorrente c’è una possibilità di auto-disinstallazione fino al 90%)
I media possono scandalosamente “pungere” le malattie psichiatriche"soprattutto quando qualcuno che è malato di mente fa qualcosa (che nella maggior parte dei casi, ma la persona riconosciuta da un esperto come orribile in un dato momento non è più scritta da nessuna parte, vero?)
Ma mi chiedo, sono/siamo meno delle altre persone? Le persone affette da schizofrenia sperimentano un ostracismo estremo. Hai riscontrato atteggiamenti negativi da parte del tuo datore di lavoro, delle persone intorno a te, ad esempio dei familiari? (ieri ho appena letto i messaggi del mio patrigno, di due anni, in cui scrive che la mia malattia è la SUA vergogna e che io sono la fonte di tutti i suoi problemi. Questa era una risposta a un SMS di supplica, in cui gli confidavo che ero inutile e che avrei voluto parlare) Forse uno di voi è riuscito a definire chiaramente i CONFINI a questo riguardo, quando vi siete effettivamente opposti a qualche tipo di umiliazione – sia su Internet che nello studio del medico (qualunque cosa io faccia, ogni dolore è in un studio psichiatrico, vero…soprattutto se prendi antidepressivi) Non credi che forse sia anche da qui l’incredibile e superiore alla media del ricorso a forme di ricovero involontario? (recentemente sono stati pubblicati due articoli molto interessanti su questo argomento)
1) "”È peggio della prigione.” Allo stesso tempo, ci sono migliaia di persone ricoverate involontariamente in ospedale – Seznam Zpravy" https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-horsi-nez-vezeni-zena-se-soudi-kvuli-nedobrovolne-hospitalizaci-290398
2) "L’allattamento al seno e le registrazioni sono state ignorate dai tribunali. La Corte Costituzionale ha difeso le donne in psichiatria – la giustizia ceca" https://www.ceska-justice.cz/2026/01/kojeni-a-nahravky-soudy-ignorovaly/
Ostrakizace psychiatrických pacientů, zneužívání institutu nedobrovolné hospitalizace ?
byu/LongjumpingView4668 inczech
di LongjumpingView4668
12 commenti
>V dnešní době je všechno tolerováno Pohoda, že si trans(gender), pohoda zda jsi homosexuál, pohoda že jsi nácíček, pohoda že jsi byl drogové závislý ( tady z tebe případně uděláme v podcastů celebritu), pohoda že nemáš rád děti, pohoda že nerespektuješ nikoho a nic.
>Co ale pohoda není a asi dlouho nebude je skutečnost ,,být psychicky nemocný” Jakoby se jinak polarizovaná společnost semkla.
Měl jsem v blízkosti reprezentanta každé zmíněné skupiny a psychicky nemocný člověk byl reálně největší problém, protože něco špatně řekneš a je tu pokus o sebevraždu (zjednodušeně řešeno, ve skutečnosti je to o mnoho komplexnější)
Mám starostí dost, dejte mi radši přeoperovaný lidi, nebo nácky, kolem těch se nemusíš soustředit na to co děláš, nebo říkáš, přinejhorším se urazí.
Přirovnáváním genderové identity nebo sexuální orientace k nácíčkovství si moc kamarádů neuděláš…
„Když je člověk odlišný, vnímá často jen ty, kteří ho odmítají, a nevidí miliony těch, kteří ho berou takového, jaký je.“ Jodi Picoult
Tý nespravedlnosti rozumím do jistý míry. Mám za sebou několikaletý boj s depresí. Vybojovala jsem to skrz extrémní disciplínu co se týče dodržování zdravého životního stylu. A taky samozřejmě terapií.
Před několika lety, kdy byli moji přátelé na vejšce sponzorovaný rodiči, jsem v době nejtěžší deprese chodila někdy i na tři sta hodin do práce a u toho zvládla vystudovat.
Tehdy jsem přidala příspěvek sem na reddit ( z jiného účtu ) že jsem unavená, protože moje nemoc není vidět – nedostanu kvůli ní speciální volno, nesednu si při začínajícím panický atace v metru – vypadám v pohodě, takže mě nikdo nepustí. A když lidem říkám, že jsem unavená tak si myslí, že úplně stejně jako oni. Ne. Jinak.
Odpověď tehdejších redditerů na mou únavu? : ” Všichni to máme těžký. Každej se s něčím narodí.” Bla bla. Do zpráv mi napsal jedinej člověk, že má taky psychický potíže, a že je mu líto, čim procházím.
Ta neuvěřitelná stigmatizace chronických poruch, které nejdou vidět je šílená. Dokud to na tobě není poznat, dokud nekulháš, tak si lidi myslí, že to neexistuje. A naopak když to přiznáš, hledají důvody proč je to vlastně tvá chyba.
A na tvou otázku, méně než jiní lidé rozhodně nejsme. V momentální fázi života mi moje až někdy neuvěřitelná odolnost velmi pomáhá – protože zcela upřímně, zvýšenou těžkostí v životě se už skoro ničeho neleknu, a to je docela dost dobrý pro pracovní i osobní úspěchy 🙂 Jen se musíme srovnat s tím, že jsme na to dost sami, a že to vždycky poneseme jako zátěž – bez příliš velkýho pochopení. ( Aspoň z mé zkušenosti )
Mam zkusenost, ze blizky clovek mel akutni psychozu, byl totalne mimo a rikal a delal veci, co nikdy predtim nedelal. Ja jsem vedel, ze mu neni “dobre”, okoli vedelo, ze mu neni “dobre”, ale on si to z podstaty sve nemoci neuvedomoval.
Policie ho jednou privedla domu, protoze mel jednu ze svych epizod, ale stejne ho odmitli odvezt do nemocnice “nasilim”, protoze si to sam nepreje a neni nebezpecny sobe nebo okoli. Psychiatricka ambulance ho odmitla hospitalizovat, protoze pacient podepsal reverz a neni nebezpecny sobe a svemu okoli.
A ted, co s tim ? Vsichni vi, ze ten clovek neni v poradku, z povahy sve nemoci nevi, ze je nemocny, ale ma sam pravo se nenechat lecit. Byla to hrozna bezmoc.
Nakonec mi pomohlo nalakat ho napul lsti, napul popravde do psychiatricke ambulance, kde jsem uprosil lekare, aby ho hospitalizoval proti sve vuli a tak se dostal na uzavrene oddeleni.
Po nekolika tydnech lecby a terapie vysel zdrav a od te doby (nekolik let) naprosto bez problemu.
Když čtu vyjádření pana Dohnala a dalších odborníkům v prvním článku, tak mě napadá jediné: Ti asi nikdy osobně nezažili, jaké to je, když máte doma psychicky nemocného člověka, který odmítá svůj stav řešit.
Znám to z druhé strany. Že mi psychicky nemocní vyčítali, že to mám lehčí. Dej mi peníze, ukliď mi doma. Na kosmetiku sice půjdu, na to mám energii, ale vysát si nedokážu…Žít s někým, kdo má cluster b je šílený. Samozřejmě je to šílený i pro toho kdo to má.
vsadim se, ze kdejaky trans by nam tu napsal, ze k psychicky nemocnym se vsichni chovaji dobre, ale ze jedina ultacovana skupina jsou trans. Cimz teda nehodnotim, s cim se konkretne potykas.
Na druhou stranu, mozna by ses mela zacit vic venovat sama sobe nez si stezovat na ostatni – vsichni predpokladaji, ze se pokusis znova spachat sebevrazdu? To, ze ses o to uz pokusila znamena, ze je u tebe ta sance 50x vyssi nez u ostatnich a tva diagnoza to jeste nasobi. To chces aby se naopak ostatni chovali, ze je u tebe ta sance minimalni, nebo co?
Kazdopadne je mi lito s cim se potykas, a doufam, ze se tva situace zlepsi. Na druhou stranu z meho uhlu to nevypada, ze by psychicky nemocni byli nejak ostrakizovani a pokud chces neco zdrojovat, tak by mozna bylo lepsi neco nez 2 clanky o tom samem excesu. (ktery, rekneme si na rovinu, byl primarne zpusobeny falesnym svedectvim expritele)
Měla jsem akutní psychotickou poruchu, sama jsem se nechala hospitalizovat. Ty věci, co jsem si myslela, byly takový, že i lékaři si nebyli jistí, jestli to není pravda. Řekla jsem o tom manažerovi. Z odstupem času jsem zjistila, že to byla chyba. Kvůli tomuhle mě týden na to vystřelil na lavičku, jak jsem byla sama na Kanárech, abych se dala dokupy. Doslova jsem měla sabatical a on udělal tohle. Asi mi to nemohl říct, až jak bych se vrátila do práce. První měsíc po psychóze je nejdůležitější, aby se člověk dal fakt dokupy. A není dobrý dělat žádný změny. To, co on udělal, byl přesný opak toho, co jsem potřebovala.
Od tý doby on a jeden další člověk se na mě dívaj, jako bych měla lepru. Lidi z týmu, kde jsem byla 7 let? Ti se se mnou ani nebaví. Žádná rozlučka, žádný handover. A nikdo to napřímo nechtěl řešit, bo maj v hlavě nejspíš jen zprávy o nebezpečných schizofrenicích. Z jejich pohledu asi pořád nejsem normální. Já naopak chtěla tohle s nimi ještě nějak řešit. Místo toho jen mlčení, který mi přitěžovalo. Jo a v práci nesmím mluvit o tom, jakým způsobem mě vystřelil na lavičku.
Po pár měsících na lavičce mě dali do jiného týmu, kde lidi měli připomínky k tomu, co jsem dělala v psychóze, ikdyž to naštěstí nebylo až tak nic moc hrozného, aspoň co si pamatuju. Přesně tohle chování je další opak toho, co jsem potřebovala. Připomínání zvyšuje riziko toho, že se to vrátí. K tomu tam vedoucí toho týmu začal po mně jet. V listopadu jsem mu napsala jednu zprávu – žádost, ať přestane s harašením.
Výsledek? Jak jsem mluvila s manažerem, tak ten už mluvil ve stylu, že se mi to vrátilo. Dal mě zpátky na lavičku a compliance a právní oddělení od tý doby řeší tu jednu zprávu. Já si od tý doby dělám certifikace, před měsícem se mi podařilo udělat jednu, co je fakt uznávaná. Z jejich pohledu mám seškvařený mozek a nedivila bych se, kdyby si mysleli, že mi při těch zkouškách pomáhaly hlasy 👻.
Ve výsledku jsem teprve teďka dokázala vypnout, ikdyž pořád cítím, že to není v pohodě. Psychické potíže jsem měla pár týdnů, ale to chování, ty další události co potom byly, trvaly ve výsledku přes rok.
Tldr: Měla jsem psychózu, dala jsem se rychle dokupy, ale kvůli stigmatizaci jsem v práci za časovanou bombu, která může kdykoliv vybouchnout.
Hádám že můj problém byl “prkotina” oproti tomu tvému, ale po neúspěšných státnicích jsem si sáhl na dno. Navštěvoval jsem psychiatra, chvíli bral antidepresiva *(které mě úplně emočně vymazali a bolela mě z nich hlava)*, měl jsem emocionální záchvaty, chtěl to ukončit.
Skončil jsem v práci a udělal si dva roky volna, jel jsem na měsíc do Thajska. A nakonec jsem získal potřebný nadhled. Přijal jsem co bylo a přijal sám sebe. Můj “1” život skončil, teď jedu “2” a věřím, že cokoliv přijde dokážu tomu čelit.
Budu ti držet palce, ať se z toho také dostaneš.
Žádáš více pochopení, ale sama ukazuješ přehlíživost k jiným typům životních situací. Pokud rezignuješ na hledání světla, uvíznutí v temnotě vyvolává jen omezenou empatii.
Žádný transgender, homosexuál, nácíček ani drogově závislý po mně nikdy nechtěl, abych se jakkoliv omezila, dělala za něj jeho práci, nebo ho třeba pustila před sebe v obchodě, protože je transgender homosexuál na drogách. Je to jednoduché. Dokud neobtěžuješ svoje okolí, můžeš být klidně černej nácek a všichni jsou s tím v klidu.
Dosáhnout nedobrovolné hospitalizace není vůbec lehké. Každý, kdo má doma příbuzného s podobnými problémy, by za to byl rád. Myslím, že v medializovaných případech hrají roli osobní známosti a minimálně zveličování symptomů. Problém je, že psychologie a psychiatrie je věda založená na subjektivním popisu zkušeností pacienta i lidí okolo. A dokud to tak bude, budou se podobné tragédie stávat. Řešení nemám, je to smutný a přeju všem, aby měli fajn a zdravé životy.