Oggi il giorno esattamente 5 anni dalla chiusura della scuola nella Repubblica Ceca per Coronavir … Ricordi cosa stavi facendo quel giorno? Quali erano i tuoi obiettivi e quanto li hai cambiati a causa di Covid?
https://www.reddit.com/gallery/1j7ucr4
di Gothar_Cold-Eyed
44 commenti
Covid měl negativní vliv spíš na fyzičku :D.
Já si pamatuju, na dnes již úsměvnou příhodu, kdy jsem se mámě ještě v to odpoledne smál a říkal “Mámo, já určitě žádný domácí úkoly ty dva týdny dělat nebudu…”. Jó, jak jsem se tehdá pletl…
na střední si pamatuju jak nám ten den učitel řekl že si uděláme 2 týdny chill a potom to přejde a zase se vrátíme :DD
ze 2 týdnů se stali 2 roky, ale když ještě nikdo nevěděl jak pořádně dělat distančku (aspon u nás teda) tak to byl vcelku chaos, všechno se to dělalo přes nějaký firemní e-mailový systém
Jo, byl jsem nasranej na dementní lyžaře z Itálie, protože Pepa s Maruš si ten zájezd už zaplatili a nebudou se přece kvůli chřipečce omezovat.
Pár jich pak dokonce zařvalo, ale většinou karma zavřela oči.
-Poslední písemka z biologie. Ironicky z virů.
-O velké přestávce zpráva, že se zavírají školy, tak jsem ještě běžel k ředitelce si nechat potvrdit papír o známkách kvůli přihlášce na vysokou.
-Studenti líp informováni, než učitelé, nebo vedení školy.
-Nakonec celé odpoledne chemického semináře, kde se vyučující snažila rychle dohnat, co se dalo, neb jsme ten rok maturovali a ona nečekala, že bychom se na jaře ještě do školy vrátili. Zbytek si myslel, že to budou 2 týdny koronin.
Mě covid prakticky vůbec neovlivnil… Do práce jsem chodil prakticky stejně. Kromě pár dní co se nesmělo ven vůbec. Jen mě sem tam zastavili cajti kterým jsem ukázal potvrzení. Do obchodu jsem si nasadil roušku.
Ale zjistil jsem jednu zajímavou věc… můj pes funguje jako repelent na policajty. Když se nesmělo ven bez roušky a já venčil svou fenu v parku tak jsem vždycky viděl patroly naší skvělé městské policie měnit trasy a radši buzerovat maminky s dětmi, než potkat někoho vedle koho kráčí takové stvoření plné lásky.
Pohodička.
12. 3. jsem zamával našim, sbalil kufr a odjel za přítelkyní do Jeseníků na vesnici, kde chcípl pes, takže Covid a roušky řešil max securiťák, co nesměl pouštět nezarouškovaný lidi nakoupit do několik kilometrů vzdálenýho Penny Marketu. Než se rozjela distanční výuka, tak jsem měl po maturitě, která byla skrz všeobecný zmatky tak za hubičku, že jsem se místo učení na ni začal učil programovat, což mě dodnes živí.
Ne snad, že bych na Covid vzpomínal jako na dobrou věc, ale zažil jsem v té době prakticky nejvíc volnosti a samostatnosti, přičemž jsem ji mohl využít k tomu, abych svůj život nasměřoval dobrým směrem.
Všechno zlý bylo k něčemu dobrý.
Když se o tom mluvilo, tak jsme byli v kině. Po představení kamarád prohlásil že se školy budou zavírat a mně se z toho udělalo zle.
Co jsem dělal, si pamatuju přesně. Koukal na kamery. Byl jsem v práci. Takže mé cíle se nijak nezměnily.
Stále si pamatuju ty první dva týdny. Čas od času jsme řešili telefonát od někoho, kdo měl paranoiu z koronaviru a z toho, že pár lidí z jednoho kanclu nedodržovalo dvoumetrové rozestupy. Jinak byl nádherný klid. A Praha jako město duchů. Když jsem šel do alzy za pár dní, šel jsem pěšky. A šokovalo mě, že najednou mě na každém přechodu všichni pouští – něco, co jsem v Praze do té doby neznal a co od té doby neznám.
Pamatuju. Ten den jsem byla přesně 10 dní učitelka na základce. S takovými zkušenostmi přejít na distanční výuku bylo…no… tímto se omlouvám všem mým žákům.
No určitě jsem v ten den nebyl ve škole
Když to oznamovali ve škole všichni se radovali
Pro mě se nic nezměnilo, v práci už jsem roušky nosil každý den 😀
Úplně na začátku když zavřeli všechno, tak jsem takhle seděl v práci a přemejšlel co budu dělat…za chvíli se ve dveřích objevil šéfik s lahví rumu v každý ruce. Ožral jsem se v práci přesně jednou za život, ale teda kurva pořádně.
Pamatuji se, že jsem přijel z intru (byl jsem ve třeťáku na střední) a oznámil mamce, že nám na dva týdny zavřeli školu, kvůli tomu čísnkému viru…
10. Jsme měli se školou výjezd s přednáškou do ČNB.
Seděli jsme ve škole na střední a přesně si pamatuji kde jsem zrovna četl, když jsme to četli na internetu. Za krátkou chvíli jsme už byli na cestě domů. No to jsme netušili, že se ve škole neukážeme dalších X měsíců. Přesněji myslím v březnu nás poslali domů a do školy jsem byl na pár měsíců až někdy na konci roku už v maturitním ročníku.
V tento den, skor nez sa zacalo uzatvarat som sla “na par dni” priatelovi na vesnici. Potom sa vsetko uzavrelo a ja som uz ostala 😂🫣sranda bola ze v polke cesty k nemu som na dialnici zistila ze nemam penazenku, takze sme sa museli vracat a on mi vravel ze predsa by som tych par dni vydrzala.. nakoniec sme sa do Brna vratili o 3 roky 😂
Poprvé jsem díky corone hitnul master v lolku.
Třeťák na učňáku, všici jsme byli na praxi ve firmě dostali jsme email ,tak jsme se sbalili a šli dom ,potom už jsme jenom přišly na závěrečky.
Šel jsem do práce.
Jaké jsem měl cíle? 😀 Tvl to je jak z nějaké motivační příručky, neděláš na HR?
Byl jsem na cestě vlakem na vysokoškolsky koleje. No, jel jsem zbytečně. Za par dni jsem ubytování zrušil.
Stare zlate casy..
Pamatuju, čekali jsme na seminář z angličtiny a radovali se, jak budeme mít dva týdny pauzu :))
Ano. Původně zajímavý dárek k narozeninám…Zprvu…
Byl jsem v tělocvičně když náhle přišla úča že se jako máme sebrat, jít domů a tvářit se chytře.
Byl jsem ve třeťáku na střední, v ten den na pravidelnejch praxích v pivovaru v areálu ČZU v Praze. Zrovna jsme měli prostoj, tak jsme tak posedávali s mobilama, a v tu chvíli to oznámení na někoho vyběhlo na Instagramu nebo něco takovýho. Přirozeně se nám to celkem líbilo. Nedělal jsem si z toho moc velkou hlavu, prostě jsem myslel, že na pár dní budu moc sedět doma u počítače nebo chlastat venku s kámošema (a upřímně, ten první rok karantény takovej opravdu byl xd).
Ještě si pamatuju, jak nějakou dobu předtím, když jsme v rámci občanský výchovy vždycky přednášeli před třídou nějaký novinky ze světa, spolužák říkal něco o tom, že Japonsko (nebo Korea nebo nějakej jinej asijskej stát, teď už nevím) zaznamenalo první nákazu nějakýho novýho viru z Číny a bylo to všeobecně braný jako taková ta věc, co nikam nepovede a brzo vyšumí 😀
Tou dobou jsme měli přípravu na maturitu, nakonec jsme se tedy místo ve škole připravovali doma. Distanční výuku zařídil snad jen jeden nebo dva učitelé, krom nich jsme ani neměli moc žádné úkoly, takže bylo hodně času na relax a hraní her. Covid jako takový mě prakticky neovlivnil jako introverta co nikdy nikam moc nechodil. Jediné co tak když jsem byl někde kde byla povinná rouška/respirátor delší dobu, například v práci nebo ve vlaku, tak se mi z toho motala hlava
Já to nesla těžce, zůstala jsem sama doma s malou dcerou, všichni blízcí daleko. Člověk nevěděl co bude, celá společnost v nervech. Zajít si do obchodu pro jídlo bylo extrémně nepříjemný, dcera se doma nudila, firma se snažila zavést všem home office, ale neměli na to technologie, takže stres i kvůli práci, než se to všechno zaběhlo. Pamatuju si, jak jsme šly asi po týdnu ven na koloběžku objet si park, co máme před domem, protože už se to nedalo doma vydržet, a normálně tam na nás přijelo policejní auto, že máme jít domů. Pak se to ale všechno jaksi otupilo, zvykla jsem si a nakonec to vlastně bylo v něčem i fajn ta doba.
Jo, pamatuju, slavil jsem narozeniny sám v bytě protože jsem byl v karanténě 😁
Moc dobře si to pamatuju, dvě hodiny před spuštěním lockdownu jsme přestěhovali poslední krabici do nového bytu. 😀
Introvert před a po Covidu 😔
Introvert za Covidu 🎉✨☺️
Odešel jsem z práce, a nastoupil do nové. Ve zkušební době se covid rozjel, a nová firma se rozhodla zaměstnance poslat na home office. Já jsem ale musel v té době programovat software na velké kancelářské tiskárny, a bez tiskárny jsem nemohl dělat nic, takže mě logicky vyhodili (protože zkušebka). Přihlásil jsem se na pracák, a díky covidu mi akorát 6 měsíců chodila maximální podpora v nezaměstnanosti, v té době myslím asi 24000 korun měsíčně. Nemusel jsem chodit na pohovory, doslova jsem za celou dobu pobírání podpory akorát poslal asi dva emaily, a pak jsem 6 měsíců nic neřešil, jen jsem seděl doma a pěkně jsem se rozhulil. Když mi pak skončila podpora, byl jsem zavislej na marihuaně a nechtěla se mi hledat práce, takže asi 5 měsíců jsem byl úplně bez příjmů. Trvalo mi další 2 roky dostat se do normálu.
Byla jsem v devítce, zrovna jsem toho jedenáctého měla jet dělat přijímačky nanečisto 😀 Pamatuju si, že jsem prostě pokračovala v učení na testy, na školu se kašlalo (ty dva úkoly týdně přes Bakaláře nepočítám, učitelé to taky měli dost na háku – nedivím se).
S přijímačkami jako takovými přišel chaos, zejména v termínech, protože se měly dělat v dubnu jako vždycky. Nic moc konkrétního z toho nevím, ale řešilo se skoro pořád, kdy to teda bude a jak to vůbec proběhne.
Nakonec se nějak vyvinulo, že jsme to psali v červnu a jenom na jeden pokus s tím, že jsme to psali na té škole, co jsme si napsali jako první do přihlášky. Samozřejmě všude roušky, nikdo pořádně neslyšel pokyny, vydýchaná třída…
Na tu svoji vysněnou školu jsem se dostala, ale v říjnu to zavřeli zas 😀 Takže ve výsledku jsem z prváku věděla prd a kuličku, protože ty online hodiny na Teamsech se věčně sekaly 😀
Dělal jsem hovno a furt dělám hovno, žádná změna
Bylo to poprvé, co jsem nešel na první lekci v 8 na vysoké za dva roky. A před začátkem druhé nám oznámili, že máme karanténu. Omlouvám se, kluci.
ja si pamätám že som bol šťastný že nemám písomku z nemčiny. ako introvert mi vyhovovalo že bolo v podstate zakázané sa socializovat a vďaka covidu mam úplne skreslený pojem o čase (ako o rokoch)
Ja som dokončil univerzitu presne v 2019, doslova posledný normálny rok. Veľmi nedávno som ale spoznal mladého chalana, ktorý pred pandémiou študoval na osemorčnom gympli a mal vyšliapnuté na pekné štúdium, a počas karantény ho tak zabíjalo domáce štúdium, že začal zaostávať, až sa na to celé vykašlal a teraz sa učí za kuchára na hotelovke. Don’t get me wrong, baví ho to a našiel sa v tom, je šťastný, ale takých prípadov je zrejme viac, a nie každý je teraz spokojný s tým, aký kurz ich život nadobudol.
Pamatuju si, že přišlo nařízení odejít na HO. Všichni si narychlo brali do krabic hardware, který jsme potřebovali v práci. Byl jsem v kanclu několik dní poté pro hardware, který jsem potřeboval a nikdy nezapomenu na ten postapo pocit – všude bordel, jak všichni hledali co potřebovali a zároveň nikde nikdo.
Pamatuji jako dnes. Dvouhodinová výuky na vysoký, kdy nám vyučující tvrdil, že naši fakultu nezavřou (po republice se v průběhu dopoledne zavíraly postupně všechny a my ne) a že sledujeme informace zbytečně. Poslední hodinu zavřeli i náš, takže všichni byli šťastní.
Pro mě to bylo vysvobození, protože jsem psychicky blbě nesla odloučení od domova na druhým konci republiky (byla jsem v prváku). Takže mi lockdown zachránil psychiku a totálně mi to vyhovovalo.
Byl jsem v té době rodič třech dětí školou povinných. V ten den jsem okamžitě napsal mail ředitelce místní ZŠ, ta mi domluvila na pátek 13.3. schůzku ve škole s celým pedagogickým sborem. Na schůzce jsem ukázal, jak jednoduše nahrát PPT prezentaci jako video, jak se dá publikovat jako neveřejné video na YT, upozornil, že jak Google tak Microsoft mají řešení, které je pro školy zdarma a je možné na to nastoupit a nedělat to na koleně.
No a pak jsem půl roku dostával denně několik mailů s textem “děti si nastudují od stránky x do stránky y”, případně s přílohou od PPT prezentace po nascanované ručně napsané poznámky. Teprve pak jim došlo, že se z toho fakt nevymlčí…
Jojo, pamatuju :D. To bylo na VUTu. Byl jsem se spolužáky z oboru na pivu před hodinou angličtiny, na kterou jsem šel sám, byli jsme všichni jinak zapsaní. No, na dveřích byla cedulka, že hodina odpadá, tak jsem se vrátil na druhý… To bylo naposled, co jsem kdy na vysoký fyzicky byl. Dělal jsem materiálový inženýrství a ve čtvrtek, 12 to bylo myslím, jsme měli mít první praktické laborky, termickou analýzu. To už nedopadlo, a jak jsem se na to těšil…
Pak šel čas, dodělal jsem jen tak tak semestr. Začal zimní, a přestával jsme zvládat matematiku. Jak byla distanční výuka a já byl furt zavřenej doma… Nešlo to tak dobře, jako když jsme se sešli u píva a navzájem si vysvětlovali, jak se co počítá. Začaly diferenciální rovnice, první testy a já věděl, že dál už to nemá smysl, tak jsem od prosince začal pracovat.
Po dvou letech a kupě osobních katastrof, že mi z toho zešedlo pár vlasů (btw od té doby jsem se nestříhal, dodnes, a když mi vypadne bílej vlas, kterej je ještě trochu černej na konci, tak to zbělání délkou sedí do období kovidu :D), jsem si prací uštřil celkem dost peněz. A prakticky omylem jsem udělal přijímačky na školu 42. V práci jsme skončil, z úspor rok žil a studoval v německém Heilbronnu. Mega psychicky náročný, nevěděl jsem, jak dlouho mi úspory vydrží, jak rychle tu školu zvládnu, jestli vůbec, jestli seženu práci…
Mezi tím tu školu otevřeli v Praze, kam jsem se odstěhoval potom, co mi došly peníze. Pracoval jsem jako embedded vývojář pro jednu firmičku, na IČO. Mega chyba, neplatili, ale dělalo se mi fajn s nima a já jsem tak blbej, že jsem tam byl tak dlouho, i když mi všichni říkali, ať se na to vyprdnu… Skončil jsem 60k v mínusu a ještě nevím, kolik budu platit na dani z přijmu, bojím se to spočítat… Protože peníze nemám doteď, i když jsem začal pracovat v jedný pekárně. Měsíc mi slibovali smlouvu, ta nakonec nepřišla… Poučen z minula jsem se nenechal dál vodit za nos a už tam nedělám a jsem na pracáku. A jetli to dopadne, tak pujdu dělat mechanika kolejových vozidel :D.
Ale pořád jsem se z toho nevzpamatoval a nevím moc, co bude dál. Třetím rokem žiju na minimum, abych neutratil ani korunu navíc a bere si to svou daň.. Díky tomu jsem ztratil směr do budoucnosti. Nevím, jestli školu vůbec dostuduju. Z toho embedded jsem docela vyhořel (zjistil jsem, když jsem ve tři ráno blivně zíral do záchodové mísy, kam jsem šel po šestnácti hodinách od monitoru, protože to dává smysl, budu pracovat víc, vydělám si víc, ne?? ne :D). Zároveň mě to baví. Ale zatím jsem nebyl schopnej si najít práci v tom oboru. Tři měsíce jsem se snažil, ale prostě ten proces psaní motivačních dopisů, upravování životopisů, což mě pro jednu pozici zabralo zpočátku až deset hodin, pozděj kolem čtyř… Hádám, že svojim sebevědomím a vnímáním svojí hodnoty se nejsem schopný prodat.
V alternativní realitě bez kovidu sedím v metalografické laboratoři u kalírny a dělám výbrusy a analýzi vzorků tepelně zpracovávaného materiálu. Jsem pořád křesťan, možná už ženatý, předělával bych dům a možná už choval děcko. Ale neprožil bych si absolutní dno, touhu zemřít, ale nebýt schopný se zabít (spokojil jsem se s tím, že budu hrát divadlo pro společnost a udělal jsem si z toho takovej challenge, že kolik je toho potřeba, abych se zbláznil, naštěstí toho až tolik nebylo :D), nebyl bych nihilistou, existencialistou a nakonec absurdistou. Tolik věcí bych si díky tomu neuvědomil, představa o životě a vlastně moje identita, kdo vlastně jsem, by se mi několikrát nezhroutila a nemusel bych si jí skládat znova dohromady (má to výhodu, sice se člověk vevnitř rozpadne, ale zase se může poskládat víc podle sebe, než když ho během dospívání poskládá společnost). Tolik drog bych kvůli tomu nezkusil :D…
Ale jsem za to nakonec rád, a hodně. Skrze utrpení člověk roste. Posunul jsem se v tolika věcech… Zjistil jsem, že jsem rád, že jsem tím, kým jsem a neměnil bych to, i když to je někdy fakt těžký a těžký to ještě bude. Svým způsobem mne všechny události zapříčiněné kovidem učinili trochu víc uvědomělého, ve smyslu sebe sama, a svobodnějšího.