Qual è il peggior dolore fisico/mentale che hai provato nella tua vita?

Pro mě asi zánět slepého střeva.

Nejhorší bolest kolonoskopie. Byl sjem celý zlitý potem jak ženský při porodu.

Trhani moudraku, byl jsem u dvou ruznych zubarek a u ty prvni jsem myslel, ze vidim misto svetla boha

Utrzenej meniskus + prervanej ACL + natrzenej LCL + zlomena kost

Podvrtnutý koleno a nějaký natrhlý vazy, snaha dostat se do vany pomocí madla, madlo se utrhlo a já spadl plnou vahou na to koleno, které se pode mnou zkroutilo. To nebylo příjemný.

Torze varlete

Šroubování zlomeného předloktí. Jen co jsem se probral z narkózy jsem se dožadoval něčeho na bolest. A je fakt že takhle luxusně jsem ještě sjetej nebyl, museli mi dát nějaké opiáty. 

Žlučníkovej záchvat

Při fotbale jsem si zlomil palec na noze.
Tak šikovně že mi ho museli sešroubovat.
Po operaci se mě ptali jestli chci něco na bolest, samozřejmě jsem řekl že jsem v pohodě. Po cca hodině odeznělo lokální umrtvení a můžu říct že jsem toho tu noc moc nenaspal.

Rozdrcení předních zubů při nehodě na svahu.
Samotná věc nebila nic extra ale pak to začne, trhání a čištění kanálků je oproti tomu prd.

Nejhorší fyzická – jednoznačně porod prvního syna. Psychická? Nemůžu se rozhodnout mezi zjištěním, že mě partner podváděl už jako těhotnou a mezi následným ukončením dalšího těhotenství.

Throaway acc protože tohle nechci komentovat na mainu.

Párhodinové znásilnění od prvního přítele jako první intimní zážitek v životě, při kterém mi ještě vykloubil obě ramena, zlomil malíčky na rukou a způsobil pár dalších menších zranění, například popáleniny cigaretami a několik řezných ran.

Jednoznačné psychické I fyzické dno. Ale kérka na zádech přes žebra bolela taky, ne že ne.

Rovnání zlomené klíční kosti.

Byla jsem na tom blbě psychicky a chodila jsem na stacionář (intenzivní psychologická léčba bez hospitalizace). Ve té době jsem měla přítele, kterého jsem měla velmi ráda až milovala, a chtěla jsem vlastně zlepšit svůj stav i kvůli němu, abych nezahrála svoje sračky na něj a nezničilo to náš vztah. Stejně se to stalo. Ghostnul mě na několik dní a já si musela doslova dojet pro kopačky před jeho barák. Pak jsem v návaznosti přišla i o všechny kamarády, protože jsme byli ve stejné partě. To svým způsobem nepřestalo bolet do teď, i když už to je pár let a já žiju dál, ale negativně mě to ovlivnilo doteď, kdy mi to určitě způsobilo větší trust issues a problémy se závazkem.

Mám vytrhaný horní zuby (stoličky tedy teprve půjdou) a když mi doktor umrtvoval stoličky tak se divil že mě to bolí protože mi tam nechal si jeden nerv (?)
Potom co vyprchala anestezie doma tak jsem měl záchvat bolesti tak 9 z 10. Házel jsem věcma a ječel bolestí než prášky zabrali nebo se to něják vsáklo asi za hodinu až dvě. Obecně zuby jsou pecka.

Hah ještě jsem si komicky vzpomněl jak všichni tvrdí jak neskutečně bolí vyndavání vody s kolene tak to bylo skoro bezbolestné. Jehla to byla ale odporná.

Diabetes a deprese je obecně spíš masivní opruz než bolest jako taková. Na dno jsem si sáhnul opakovaně takže je mi to tak něják už fuk.

STORY 1
Suchý lůžko po vytržení zubu.

Omylem sem při pití panáku zapomenul a tak blbě si mlaskl, az sem si z dásně vytáhl tu vrstvu, co má hezky zarůst okostnici (asi?).

Bolest solidní, ale ustoupila. Pak přestali fungovat prášky, prášky a alkohol taky, chtě nechtě šlo se k zubaři. Po týdnu…

Snesu kde co, ale když mi jezdili po ty kosti a čistili to takovou křeč do levý půlky prdele sem nikdy nedostal… bolelo to tak, že sem byl prohnutej jak luk, slzy, ehm… co slzy, normálně potoky tekly z očí. Mel sem v tom zánět a i přes tu napodobeninu kokainu, kterou mi tam několikrát dali, to nefungovalo.

Korunu to dostalo, když přišla sestra, že krev,co mi odebírala, se nechce srazit. “Dáme tomu ještě 5 minut… “ Jelikož můj pan zubař je skvělý a pečlivý, využil toho k pečlivému čištění a pokračoval v láskyplné činnosti, hlazení mě okostnice škrabkou na brambory.

Poděkoval sem mu, jestli sem něco platil, tak to nebylo moc, nižší tisíce. “Až se to dá dokupy, ozvete se, podíváme se na ten implantát…” povídal motivovaně.
“Pane doktore nezlobte se, ale ja vás teď nechci chvíli ani vidět. Mockrát děkuju.”

Slzy tekly ještě půl hodiny, nechápal sem vůbec co to bylo. Na ibuprofeny co sem někde vyfasoval nebylo ani pomyšlení a letěli někam k ostatním lékům. Pomocníčkem se mi nabídl Algifen, nakapal sem double, 40 kapek. Namraženej jägermaister, množství nevim, ale dokud mi v tom nezačalo škubat, tak sem pil.
Usnul sem.

Dvě hodiny na to, jako by semi to zdálo a ani se to nestalo.

Utrhnuté koleno. V nemocnici zaskočilo zpět. Nešel jsem na rentgen a poslali mě domů na rehabky. 4 měsíce jsem dělal rehabky a kurevsky mě každý pohyb bolel. Chodil jsem do fitka a dělal jsem dřepy s vlastní váhou, bolelo to tak, že jedno opakování mě spotilo a musel jsem odpadnout.

Poslali mě na rentgen a zjistili, že byly urvané šlachy, a patella byla v prdeli, musela se celá zbrousit. Nikdo z těch fyzioterapeutů to nepoznal. Celá česká byla vychýlená o 20°.

Šel jsem na operaci a zůstal jsem 2 týdny v nemocnici a potom 3 musíme ležet doma. Z nohy se stal doslova rosol a ještě teď po 6 letech po úrazu lze vidět, že ta nová nemá stejnou svalovou struktura jako ta druha.

Původně mi říkali po operaci, že ta noha n bude funkční a budu ji tahat za sebou. Našel jsem si profesionálního fyzioterapeutka, který mě přesvědčil, že to zvládneme. Brečel jsem u toho jak mi tu nohu lámal a hranicím kam až to jde. Srůsty praskaly každý centimetr více a více ale nakonec aspoň po 4 měsících jsem byl schopný v leze dát zadní patu k zadku a tehdy jsem věděl, že je vyhráno. Bylo to úplně peklo

2 měsíce po tom co mě umřel kocourek, se kterým jsem od malička vyrůstal, jsem prodělal akutrauma, jež vyústilo v permanentní tinnitus (pískání v uších). První měsíce jsem přemýšlel, jakým způsobem provedu sebevraždu. Každý den jsem byl v slzách – stále ze ztráty mého největšího kamaráda a ze ztráty ticha, které už nikdy nepoznám. To uvědomění, že to pískání už nikdy do mé smrti nepřestane, opravdu není nic příjemného. Čím víc mě to obtěžovalo, tím víc to můj mozek zesiloval. Kompletně to pohltilo mojí mysl, nebyl jsem schopen se na nic jiného soustředit. Již je tomu víc jak 2 roky a kupodivu jsem stále ještě tady. Nějak jsem si na to zvyknul. To období byla má největší bolest. Už jen ta vzpomínka mi právě udělala trochu zle.

Zažila jsem celkem tři situace, kdy jsem vyhlížela světlo na konci tunelu. První z nich je migréna, kterou jsem mívala pravidelně v těhotenství. Taková ta, kdy člověk neví, jestli lézt po stropě, bušit hlavou do zdi nebo si vyrvat všechny vlasy. Vzhledem k omezení možností medikace fakt na prd. U prvního cca do pátého měsíce, u druhého celejch devět měsíců + k tomu už batole na krku 😮‍💨 Další je porod, několikahodinová muka bez medikace, zakončena emergency kuchnutím do břicha, a pak pocuc v podobě “prvního vstání”, tenhle scénář jsem si taky střihla dvakrát, 0/10 nedoporučuju 🫠 Třetí je klasika, žlučníkový záchvat. A jelikož to přišlo až s věkem, tak mi teprve u třetího došlo, co to asi je a jaká je příčina (měla jsem prostě večer prasárnu). Honorable mention je strhávání nehtů na palcích u nohou v dětství, na střídačku levá-pravá každý půlrok během cca pěti let, kolikrát jsem to měla tak zhnisaný (moje debilita, že jsem to doma neřekla zavčas), že už se tam prostě ta umrtvovací šťáva nedostala tak, aby zabrala naplno. 💀

Rozlámané žebra, zpřerážené hnáty, díra v hlavě a to všechno najednou.

Nedokážu říct, ale nedávno jsem si vzpomněla, že jsem mívala rustove bolesti jako dítě a to byl docela humus.
Pak křeč do hemoroidů je dost hnusná, protože ti prostě projede kaďákem, který si neeozmasirujes. A intuitivně u ní zatnes pulky,,což situací zhorší.

Cévkování bylo taky dost odporný, když jsem měla zánět mocaku.