La maggior parte dei cechi batte i loro figli, hanno traumi per decenni

Bezhlavě mlátit dítě jestejně špatné jako ho netrestat vůbec.

Bohužel je tady pořád dost lidí, co si myslí, že fyzický trest = výchova, prostě jen z toho důvodu, že jinou výchovu neznají. Většinou mají pocit, že kdo občas nedá facku, tak svoje děti ignoruje a nechává je dělat si co chtějí.

Já nechápu, když se odpůrci “fyzických trestů” tváří, že plácnutí přes ruku je prakticky mučení – a jako mírumilovnou alternativu doporučí zaracha na m3síc nebo tak něco. 

Ale vždyť je tu tolik lidí co je rodiče mlátili a “nic jim to neudělalo”

Sice třeba chlastaj jak duhy, neuměj navazovat zdravý vztahy, chytají denně road rage, skrývaj před nejbližšími finanční problémy atd. ale jinak jim to fakt nic neudělalo, vážně

Když si to zaslouží, tak si to zaslouží.

Trestani fyzicke je jedna vec ale psychycke je podle me daleko horsi.

Za me neni potřeba ani jedno

Jo znám tyhle některé odpůrce fyzických trestů … Pak z nich vypadávají mnohem horší sračky hraničící s mentálním týráním…

izolace, public shaming, zabavování osobních POTŘEB, ponižování .. fakt mňamka je někdy poslouchat …

Spíš jde to, že spousta rodičů není emocionálně vyrovnaná.
Když ty jako rodič nezvládáš svoje emoce a chováš se pak nějak, tak to můžeš chtít po malém dítěti, které imituje tebe?

S touto výchovou se vyrostla. Matka o mě zlomila tolik vařeček a nehtů, že vím, že bych na své dítě ruku nikdy nevztáhla. Radši odejdu z místnosti na pár minut se uklidit a pak jdu problém/chování řešit.

Koukám, že se toho moc nezměnilo. Mně rodiče řezali jak hluchej vrata, a to do takový míry, že jsem poprvý pěstí do obličeje dostal od táty a po nějaký době jsem už nevěděl, co za jelita je od něj nebo od spolužáků. Máma se pro změnu zamykala do ložnice, kde hodiny kvůli mně vzlykala, že za všechno můžu, že mě hodí do pasťáku nebo se zabije. To bylo horší, jak kdejakej výprask. Když měla i chuť ona, nutila mě si vybrat, čím dostanu, protože z facek jí otejkaly ruce. Ve většině případů jsem ani nevěděl, za co jsem vlastně dosal naloženo.

Jsem tím traumatizovanej? Nevím, možná jo, možná ne. Žiju teď v pohodě sám. Před nějakou dobou jsem se jich na to ptal, co to jako mělo znamenat a buď dělali, že si nic nepamatujou a nebo se vymlouvali na to, že jsem byl první a nevěděli, co a jak. To bych i možná věřil, kdybych byl první fakan na celým světě a ne dvou labilních existencí. Paradoxně, mladší bratr za celej život dostal to, co já jenom na úvod jednoho vejprasku a procházelo mu hrozně moc věcí. Dneska preferuju samotu, takže šance, že se moje sémě někde uchytí a něco zplodím, je hodně mizivá. Ale pokud na svoje potenciální děcka sáhnu podobně, jako to dělal můj fotr s matkou, tak je povoleno mě na místě zastřelit.